Původ jména řeky Opava

Tento web je nyní ještě ve výstavbě. Děkujeme za pochopení.

Pod majestátnou horou Praděd vyvěrají četné prameny, které se níže slévají v zurčící potůčky a ty zase pod horou v divokou řeku pospíchající nádhernou jesenickou přirodou. Na východ do poklidné nížiny. Tam již ztiší svůj tok a svoji životodárnou sílu nabízí každému, kdo ji ke svému životu nutně potřebuje.

Za časů zastřešené již dávnou minulostí, se do jejího údolí přistěhovali z neznámých končin lidé, aby zúrodníli panenskou přírodu a našli pro sebe a další pokolení nový domov, Těžce, skromně a poctivě se takto živili, pomáhaje přitom jeden druhému. Mocný horský duch Praděd se zalíbením sledoval jejich počínání a pozoroval jejich praco-vitost. Rozhodl se proto, že je za to po zásluze odmění. Zavolal si proto k sobě svého vrchního šotka Opu, aby mu dal klíč od podzemních pokladů. Přikázal mu, aby ho bez meškání odevzdal těmto dobrým a pracovitým lidem, aby se jim otevřela cesta ke zlatu a bohatství. S nevýslovnou radostí uposlechl Opa rozkazu svého dobrotivého Pána a ihned spěchal s touto dobrou zprávou k lidem.

Když jim dával zlatý klíč, podíval se jim do očí a pravil : "Můj mocný Pán Vás zdraví a posílá Vám tento vzácný dar. Klíčem otevřete nesmírné bohatství ukryté pod zemí a z něho Vám bude proudit říčkou zlato. Přesívejte pak písek, který s sebou voda ponese a určitě jej najdete. Ale pozor! Vzkazuje Vám můj vládce, že tohoto vzácného daru budete jen potud užívat, pokud zůstanete poctiví a dobří jako nyní. Běda, nezůstane-li Vaše srdce čisté jako dosud.! Klíč se jinak ztratí a zlaté prameny se navždy uzavřou. Buďte proto toho navždy pamětliví a dbejte velmi přísně těchto rad mého Pána."

Lidé, po tomto pohádkovém zjevení chtěli šotkovi ze srdce poděkovat,ale ten se jim ztratil jako pára nad hrncem. Lidé rádi uposlechli a vydali se nedočkavě k řece. Začali přesívat písek. A světe div se! Opravdu v něm nalézali mnoho drobných i větších zlatých zrnek a nazvali přesívání písku z řeky rýžování zlata. Šťastlivci zlatá zrnka prodávali do měst a velmi brzo zbohatli. Za takto získané peníze si najali chudé lidi z okolí. Práce jim přestala vonět. Odívali se do nejdražších šatů, jedli jen vybraná jídla a nouzí pohrdali. Jenže, jak už to na světě chodí, zapomněli na svou bývalou chudobu a žili nespravedlivě odměňované práce dělníků. Z bohatství vznikala mezi nimi jen závist a hádky. Docházelo mezi nimi k soudním sporům i k vzájemným nelítostným soubojům.

Když viděl tuto bezmeznou lidskou zášť a nenávist mocný duch Praděd, velice se rozhněval a pokynul rukou svým poddaným šotkům. V tomto okamžiku se ztratil zlatý klíč a uzavřel se na sedmero zámků spolu sed zlatým pískem. Marně se v něm lidé nadále přebírali. Žlutý kov se už nezatřpytil. Rýžování proto museli zanechat a nikdy už nebylo a nebude obnoveno.

Navždy se před lakotnými zraky uzavřely Pradědovy poklady. Šotkové je od té doby bedlivě střeží na příkaz svého Pána, aby nepronikly z lůna země na povrch a nesváděly, tak ke hříchům.
Jedna památka na zašlou slávu a blahobyt tu přece jen zůstala. Kdysi zlatonosná řeka se dodnes nazývá po šotkovi Opovi - Opavou Stejně se nazývá i město, které na ní leží.

Podle starých pověstí moravských a slezských napsal

Heřman Menzel
Linhartovy 70
Léta Páně 2002