Občanská iniciativa
PRO
informační otevřenost obce Ráby

Letmá návštěva v jirkováckém táboře v Plasech na Vlaštovce mohla docela dobře vyvolat pocit halucinací z letních veder. Když se totiž člověk dobře trefil, mohl místo cimbálovky a uhřátých tanečníků potkat něco jako válečné veterány. Nejen obvazy a dlahy, ale také lékárničky, tabule s trojmístnými čísly, pověstná "andulka" na nácvik resuscitace a další a další. Vedle základního programu, což je samozřejmě muzika, zpěv a tanec, míváme program doprovodný, a to byla letos zdravověda. Možná ten termín není úplně správný, ale na táboře se uchytil.

Na začátku bylo zjištění, že děti si už neumí ani zalepit rozbité koleno a dospělí se mnohdy nezastaví u zraněného, protože prostě neví, co dělat. Příprava na táborovou zdravovědu byla skoro stejně náročná, jako ostatní program. Naštěstí jsou v souboru dvě dobrovolné zdravotní sestry a mamina jedné z nich přednáší na lékařské fakultě, takže začátek byl nanejvýš odborný.

Zdravovědu jsme si rozdělili na výuku pro "malé", tedy asi do 12 let, a pak pro zbytek souboru. Poznání, že šikovnost a schopnosti i hodně malých dětí není dobré podceňovat, udělala už většina z nás. Tak třeba - všimli jste si kolik pětiletých umí telefonovat z mobilu? Jenomže použít ho k přivolání pomoci neumí ani dospělí. Právě to bylo jedno z témat výuky (včetně nakreslení si vlastního telefonku), ale pak i zdravotní prevence, základní ošetření otevřené rány v terénu, nácvik nosítka ze čtyř rukou nebo správný obsah domácí lékárničky. Nejen program pro malé, ale také pro velké byl dílem Mgr. Jany Chráskové a její dcera Markéta, jinak dobrovolná zdravotní sestra, jej téměř profesionálně přenesla na starší členy Jirkováku. Naše lektorka se zaměřila na prvotní zjištění zdravotního stavu člověka při vědomí i v bezvědomí, vše samozřejmě ve správných časových limitech, poskytování první pomoci při vnitřních i povrchových zraněních, resuscitaci, pomoc při autonehodě včetně kontroly souladu prováděných úkonů s poslední dopravní vyhláškou, na nácvik stabilizační polohy a některé další dovednosti, se kterými se mladší bohužel nikdy nesetkali a my starší jsme už (taky bohužel) zapomněli.

Vrcholným číslem byla soutěž pro velké, kdy všichni malí souboráci dělali figuranty rozeseté po táboře. Markéta za pomoci gelů, vaty, obvazů a hromady barev - vodovek, rtěnek, očních stínů a speciálních barev vyráběných pro tyto účely, vytvořila taková zranění, že kolemjdoucí zelenali a někteří měli problémy i sami se sebou. On takový správně vykloubený kotník, popáleniny dětí sedících v hořícím autě, zvracení krve nebo "silniční vyrážka" na loktech a kolenech - před večeří a u slabších žaludků, no ....

Když jsme s oběma zdravotnicemi na začátku zdravovědu připravovaly, říkaly jsme si, že právě tohle jsme se učily ve škole v branné výchově a že je chyba, že se to už neučí. A teď po táboře k tomu přidávám - chyba to možná je, ale kdyby se to učilo, tak by všichni Jirkováci byli chudší o dlouhou řadu moc prima táborových zážitků. A snad i užitečných.