Občanská iniciativa
PRO
informační otevřenost obce Ráby

Omlouvám se velmi svému příteli a kamarádu Josefovi Režnému i všem čtenářům časopisu Folklor za to, že po měsících, které uplynuly od uvedení dále popisovaných pořadů a edičních titulů, se k nim teprve nyní vracím. Po pečlivém přečtení a zavzpomínání mne k tomu vede úvaha nad zajímavostí a významem oněch počinů.

Především si myslím, že takto významné jubileum každého z nás oslavou nekončí, ale právě naopak, něco nového začíná. Není důležité, jestli jde o nové tvůrčí podněty a počiny, nebo ohlédnutí a hodnocení alespoň několika detailů z přebohaté dosavadní celoživotní práce. To je i můj případ, který se týká výše jmenovaného spoluzakladatele Mezinárodního dudáckého festivalu ve Strakonicích, odborníka přes problematiku nejen českých dud a dudáctví, ale také člověka, který celý svůj život zasvětil lidové kultuře a především prácheňskému hudebnímu folkloru. Toto vše mi přišlo na mysl v době novoroční, když jsem se nejprve probíral v tom čase již půl roku starými archivními materiály, které jsem právě ze Strakonic přivezl s sebou domů do matičky Prahy, a v teple a klidu domova se začetl do pečlivě sestavených publikací.

I proto bych, se souhlasem šéfredaktora, vám čtenářům časopisu velmi rád připomněl několik následujících zajímavostí. V rámci dudáckého festivalu 2004 připravil k jubilantovým osmdesátinám Zdeněk Bláha s Věrou Rozsypalovou pořad "Legenda jménem Josef Režný", v němž mu zahráli a zazpívali své hudební dárky jeho přátelé a gratulanti, včetně rodinné kapely Režných a Neil Smithe, který procítěně přednesl píseň "Zelení hájové..."

Stejný záměr sledoval Z. Bláha i pořadem "Nezapomenutelní chodští dudáci", v němž na vybraných rozhlasových nahrávkách hráli ve Strakonicích jubilantovi nejlepší dudáci z kraje pod Čerchovem, jako např. Stanislav Svačina s bratrem Rudolfem, Václav Altman, Bohumil Kraus, Antonín Konrády a řada dalších. Ze záznamu si však mohl jubilant poslechnout i své vlastní hraní s houdkem Milanem Čertem.

Za neobvyklou a oborově o to významnější formu připomenutí a oslavení životního jubilea J. Režného ovšem považuji vydání dvou jeho vrcholných etnomuzikologických publikací právě v onom jeho jubilejním roce. Jejich autor, současný přední jihočeský národopisec, se již od svých mladých let věnoval nejen obvyklému sběratelskému zapisování lidových písní, tanců, lidové mluvy, přísloví, pořekadel, obyčejů a zvyků, ale také badatelskému výzkumu a dokumentaci problematiky historického vývoje dud a dudácké hudby, a to nejen u nás, ale prakticky po celém světě, a to v takové míře a s takovými výsledky, že dnes patří k našim předním etnoorganologům mezinárodního významu.

O tom všem v plné míře svědčí zmíněné knihy J. Režného ("Po stopách dudáků na Prácheňsku" a "5 000 let s dudami"), shrnující výsledky jeho bádání na poli dudácké hudby, kteréžto obě vřele doporučuji všem, jimž učarovala osobnost autora i jihočeská, zejména prácheňská lidová hudba či kouzelný lidový nástroj tu zvaný dudy a jinde zase gajdy.

A na tomto místě mi už nezbývá, milý čtenáři, nic jiného, než Josefu Režnému (sice trochu opožděně a i v tomto předjarním čase) poděkovat za jeho obdivuhodná a významná díla a popřát mu do budoucna pevné zdraví a dostatek síly k pokračování v jeho velmi záslužné badatelské, festivalové i souborové práci.