Občanská iniciativa
PRO
informační otevřenost obce Ráby

Uvádíme pověst O králi Ječmínkovi v podání Matěje Mikšíčka, i když určitě známější je podání Aloise Jiráska v knize Staré pověsti české. Mikšíček žil v letech 1815 - 1892 a byl to významný národní buditel v Brně, literát a redaktor společenského významu.

V jeho záznamu je po historické stránce možno vidět její značnou starobylost, protože se v ní zračí jak náboženská extáze doby barokní, tak i poživačnost doby renesanční. Jsme tedy přesvědčeni, že "ječmínkovská látka" byla živá již v 16. století, a že některé její prvky jsou ještě starší.

Pátrání po kořenech krále Ječmínka a po tom, zda skutečně žil jsou na obsáhlejší bádání a vypravování. Historické vazby nás mohou nasměrovat k Hanuši Haugvicovi z Biskupic, který u Chropyně začal stavět tvrz Nový Haugvicov na obranu proti nebezpečí vpádu z Uher. Chropyni tehdy drželi Ludanicové, jedni z nejbohatších zemskodeskových velmožů té doby, z nichž nejvýznamnějším držitelem Chropyně byl Václav z Ludanic, velký příznivec jednoty bratrské.

Historické prameny nás však mohou zavést až k rodu Arpádovců, uvážíme-li, že maďarské substantivum arpá znamená ječmen a víme-li, že Arpádovci byli prvou vládnoucí dynastií v Uhrách. To už by však bylo pátrání velmi složité, proto raději přikročme k samotné pověsti.

O králi Ječmínkovi

Ve Chropyni, městysi v kraji Přerovském, žil v dávnověké minulosti bohatý rytíř, poddanými milovaný pro svou spravedlnost, který byl pro své nevšední vlastnosti a dary ducha zvolen za moravského markraběte. Leč povýšen k důstojenství, počal si libovat v radovánkách, jimž uvykl na svých cestách, když byl všude vítán s velkou okázalostí. Jeho věrná a lidumilná manželka neopomenula ničeho, čím by milovaného chotě přivedla zpět k předešlé mírnosti života, leč bylo stále hůře. Chropyňský pán potřeboval na skvostné tabule a radovánky stále více peněz, proto uvaloval na poddané nové daně a svým úředníkům nařizoval, aby se vší přísností sháněli peníze do důchodu.

Když pak jednou opět chtěl uvalit nová břemena na poddaný lid, tu mu chtěla manželka tento úmysl vyvrátit, leč on popuzen strhl na ni ze stěny meč. Šťastně ze dveří vyklouznuvší manželku dal pak vyvléci z hradu žoldnéři, a když z okna uviděl, jak ji ze vrat vyvádějí, opět na ni běžel s taseným mečem. Vidouc manželka chotě zlostí rozpáleného a za ní spěchajícího, uskočila stranou do pole a tu v ječmeni porodila synáčka. Její sténání uslyšely ženy na poli pracující a odnesly ji k jedné sousedce i se synáčkem, jemuž na památku, že se v ječmeni narodil, bylo dáno jméno Ječmínek.

Když se zlý markrabě dověděl, kde je jeho choť ukryta, dal ji svými pochopy daleko zavést. Leč po čase markrabě přece jen prohlédl, kam až a jak hluboko padl, vyhnal ze svého hradu všechnu hýřící společnost a rozpomenuv se na svou věrnou manželku, chtěl vše napravit. Ale poslové pro ni vyslaní vrátili se se zprávou, že tam, kam ji před časy zavedli, není k nalezení. Tu rozkázal markrabě hledat ji všude na všech stranách, měšťané přerovští a chropyňští byli z prvých, kteří se na cestu vypravili, a vydal se také sám pán chropyňský se svou družinou.

Jednoho dne dostal se až na kraj lesa s velikou skálou, na níž stál kříž, a pod skálou zastal v jeskyni stařičkého poustevníka na modlitbách. I ptal se jej markrabě, zda neví o jeho paní a synu Ječmínkovi. A tu děl poustevník k němu tato, více než prorocká, slova: "Nehoden jsi manželky ctnostné, nehoden syna, k vyšším záměrům určeného. Věz tedy, že nenajdeš je více a neuhlídáš na světě tomto; neboť ve knize věčnosti četl jsem následná, zlatým písmem zaznamenaná slova: ‚Až Morava rodná ze všech stran nepřáteli stísněná bude, tenkráte přijde Ječmínek s mocí velikou, rozptýlí nepřátele a svou vlast vysvobodí od jařma cizího.‘ - Jdi a kaj se!"

Zasmušilý vrátil se markrabě do Chropyně, ale že se Boha spustil, nepocítil pravé lítosti, a zoufaje nad milosrdenstvím božím, skočil do zámecké studně.

DALŠÍ INFORMACE: http://www.muchropyne.cz