Historie kostky cukru a Jakub Kryštof Rad - Občanská iniciativa Ráby

Tento web je nyní ještě ve výstavbě. Děkujeme za pochopení.

Historie kostky cukru a Jakub Kryštof Rad [ Historie (archivní dokument) ]

Roku 1829 založili bratři František a Tomáš Grebnerovi cukrovar na řepu v Kostelním Vydří u Dačic. Pro úmysl vyrábět cukr z cukrové řepy získali osvíceného majitele dačického panství hraběte Karla Dalberga. Grebnerové nebyli v oboru začátečníky. S rozvíjejícím se řepným cukrovarnictvím se seznámili v Německu a ve Francii. Na Dalbergovo dačické panství přišli s přesvědčením, že výroba cukru přispěje k rovzoji průmyslu a ke zlepšení výživy nejen zde, ale v celé habsburské monarchii. Cukrovar v Kostelním Vydří měl roční kapacitu pět tisíc tun řepy. Grebnerové ale brzy poznali, že podnebí na Dačicku i půda v okolí nejsou pro pěstování cukrové řepy vhodné. Malou úrodu cukrovky doplňovali sirobem vyráběným z brambor. Po čtyřech letech, v roce 1833, se však museli smířit s osudem - výroba cukru v Kostelním Vydří byla zrušena.

Starší z bratrů Grebnerů, František, nad koncem výroby cukru ve Vydří netruchlil dlouho. Věděl, že surový cukr je třeba čistit přes afinádu a klér na tzv. rafinádu, a že je k tomu třeba rafinerie. Požádal hraběte Dalberga a ten opět podal důkaz své pokrokovosti. Roku 1833 dal Grebnerovi plnou moc na zřízení c. k. privilegované rafinerie cukru v Dačicích. Stála na Dolním náměstí, v domě s číslem 18/19 (dnes náměstí Palackého č. 4). Zpracovávala importovaný třtinový cukr, později také cukr řepný. Tehdy v Čechách již přibývalo malých cukrovarů - do roku 1840 jich bylo sedmdesát šest. Zpracovávaly čistý cukr do různých tvarů - na moučku, krupici, krystaly, homole, klobouky, kubesy (úlomky z hrubozrných cukrových desek) a chipsy (odštěpky nebo lupínky).

1. března 1840 se stal ředitelem dačické rafinerie jednačtyřicetiletý Jakub Kryštof Rad, původem Švýcar. Asi tři desítky dělníků vyrobily v té době ročně až 10 tisíc centů konzumních homolí a klobouků. Tvary měly tuze pěkné, ale byly velmi nepraktické. Dělení na použitelné kousky vyžadovalo silácký výkon, a bylo nebezpečné. Rad přemýšlel, jakou formu by měl cukr mít pro okamžité použití. Traduje se, že jeho dumání zrychlila nehoda. Paní Radová se při sekání homole zranila. Se zdviženým prstem, ovázaným šátkem, pověděla choti cosi ve smyslu: "Už s tím něco udělej, jsi přece ředitel."

V říjnu (nebo v listopadu) 1841 položil pan Rad na prostřený kuchyňský stůl bedničku a s tajuplným úsměvem řekl: "Drahá, konečně jsem ti splnil přání." V bedničce bylo prvních 300 bílých a růžových kostek řepného cukru. Rad je vylisoval zařízením, které sám sestrojil. Zrodil se vynález, jehož praktické využití znal brzy celý svět.

23. ledna 1843 dostal Jakub Kryštof Rad na svůj vynález privilegium. 3. října téhož roku je prodal rafinerii za 12 tisích zlatých. Tehdy to byla slušná hromádka peněz. O měsíc později se objevil kostkový cukr z Dačic poprvé na trhu ve Vídni. Balíček obsahující jednu českou libru (514 gramů) růžových nebo bílých kostek o rozměrech půl na tři čtvrtě anglického palce nesl nápis "Čajový cukr". Prodával se za čtyři krejcary vídeňské měny, což byl jeden zlatý a 50 krejcarů měny české. Na patentu uděleném Radovu vynálezu bylo nadepsáno datum 9. duben 1844. Koncesi záhy zakoupilo Prusko, Sasko, Bavorsko a Švýcarsko, přidala se Anglie, a pak i cukrovar ve Zbraslavi u Prahy. Zdokonalenou formu Radova principu používají rafinerie cukru po celém světě dodnes.

Dačická rafinerie svým kostkovým cukrem brzy proslula. J. K. Rad své zkušenosti publikoval roku 1845 v rakouském encyklopedickém časopise. Vynesly mu uznání v odborných kruzích. On ani nikdo jiný však nedokázal poručit přírodě. Na Dačicku a v blízkém okolí se cukrové řepě skutečně nedařilo. Drahá doprava ze vzdálených pěstitelských oblastí stále ztenčovala zisky rafinerie. Pokladna nakonec zůstala docela prázdná. Rad odešel roku 1846 do Vídně, kde 13. října 1871, v dvaasedmdesáti letech zemřel.

Výroba kostkového cukru v Dačicích trvala pouhých devět let. Roku 1852 byla úpadková rafinerie zrušena. Radovo autorství vynálezu kostkového cukru bylo záhy zapomenuto. Téměř šest příštích desetiletí byl považován za "otce" sladké kostky kdekdo. Teprve v 30. letech našeho věku prokázal historik cukrovarnictví R. E. Grottkas naprostou nepopíratelnost Radova prvenství.